Čeho lituje Daniel Landa?

Každé jeho slovo je vnímáno jako extremistické. Každý jeho skutek je posuzován tou nejpřísnější optikou a patřičně zkritizován. Jaký ale Dan Landa skutečně je? Co se skrývá pod slupkou drsňáka? Snažil jsem se na to přijít v rozhovoru, který jsem s ním dělal. Myslím, že radikálem nejspíš zůstal. Jen se dnes místo "bílých myšlenek" snaží prosazovat vlastenectví, podporu těm, kteří to potřebují, a - ačkoliv to může znít nepravděpodobně - základní rodinné hodnoty.

Jedna z vašich desek se jmenuje 9 mm argumentů. Nenahráváte tím zbytečně všem, kteří vás obviňují z propagace násilí a rasismu?

Co má společného 9mm s rasismem?  Celá deska je důrazná, hodně kytarová a název, který je vytržený z kontextu jedné písně, je podobně úderný. Většina písní pak reflektuje dění kolem nás, a proto si myslím, že název 9 mm argumentů je velmi příhodný. Na obalu je pak těch všeobecně známých 9 mm postaveno do kontrastu s dětskýma očima, a je tak už jen na posluchačích, aby si domysleli, které argumenty mám na mysli.

Ocitl jste se někdy v situaci, kdy vám došly argumenty? A co v ten okamžik děláte? Bojujete dál, nebo ustoupíte?

Pokud se dostanu do situace, kdy mi dojdou argumenty, a debatuji se stranou, která chce skutečně diskutovat, což bohužel není pravidlem, myslím, že jsem schopen akceptovat argumenty druhé strany.

Mohu se zeptat, co vás tak láká na 3/4 taktu, podle kterého lze vaše písně velmi snadno identifikovat?

Na této desce už takových písní moc nenajdete. Ale valčík je mi blízký a mám ho rád snad pro jeho určitou valivost, pro... mám pro něj prostě slabost.

Je pro vás důležité posouvat se v hudbě dál?

Neřekl bych, že je pro mě vývoj v tvorbě důležitý. Ten totiž přichází automaticky. Člověk se totiž stále vyvíjí osobnostně, a to se zákonitě projeví i v tvorbě. Nezáleží už na tom, je-li to posun dopředu či dozadu. Tedy pokud je tvorba upřímná a zachycuje současný stav a rozpoložení duše. Když se někam posouvá člověk, posouvá se i jeho tvorba, ať už jde o obsah nebo o formu.

Necháváte se ovlivňovat tvorbou druhých?

Mám v oblibě tvrdé kytary Rammsteinu, ale přesto bych nemohl takovou hudbu skládat. Nešlo by mi to ze srdce. Proto si emoci, která se mi u jiných skladeb líbí, přetvořím k obrazu svému, a tím se to vlastně nestane plagiátem, ale mou skladbou, cosi reflektující. Čím víc má člověk ucho otevřené, tím více podvědomě vstřebává nové postupy. Celé se to ovšem děje podvědomě.

V jakém rozpoložení skládáte? Máte vymezený nějaký čas?

To je různé. Tuhle desku jsem spíš tak trousil v průběhu roku. Jedna písnička vznikla v březnu, další v dubnu, dvě v červnu (smích). Proto je, myslím, tak různorodá. Navíc jsem zjistil, že je mi takový systém příjemnější než si sednout a napsat desku.

Jak se dnes díváte na své první album? Udělal byste nějakou písničku jinak?

Z tohoto pohledu bych se na to nerad díval, protože je to vždy zavádějící. Jistě, že bych většinu těch písní dnes udělal jinak, ale bylo by to vůči nim nespravedlivé. Ty písně vznikaly v určité době, v určitém rozpoložení, a proto nemám pocit, že by jim něco chybělo. Samozřejmě si řeknu, že bych tady rád přidal kytarové sólo, tamhle zase flétnu, ale rozhodně si nemyslím, že bych se měl za co stydět. Začátky kariéry jsou začátky, prostředky jsou prostředky a uvidíme, jaké budou konce. Je-li mi něčeho líto, pak skutečnosti, že písničky vycházejí na desce, která během několika měsíců prodeje zmrtví a to je škoda. Proto zcela bezostyšně počítám s tím, že při psaní filmové nebo scénické hudby některých motivů využiji.

Skládáte filmovou hudbu pro zpestření, nebo byste se jí chtěl věnovat programově?

Filmová hudba mě velmi láká. Dokonce ani nemám nouzi o nabídky. Jenže těch dobrých je málo. Rád bych se filmové hudbě věnoval programově, ale protože nemám hudební vzdělání, nedokážu hudbu skládat k něčemu, k čemu nic necítím. To bych zase mohl být hercem a prezentovat díla, která jsou mi fuk. Hudbou bych si rád naplňoval cíle, a proto musí dojít k souznění s dílem. Budu dělat hudbu jen k těm filmům, které budu považovat za smysluplné.

Vybíráte si tedy filmy na základě scénáře nebo až hotového díla?

Když mě nedávno oslovil Jiří Svoboda, abych složil hudbu pro jeho film „Udělení milosti se zamítá", chtěli mi z produkce dát nejprve scénář, ale já si počkal až na hrubý sestřih. Ono se totiž může stát, že scénář uchopím za špatný konec a odmítnu něco, na čem bych nakonec rád pracoval, anebo naopak - scénář bude zajímavý, ale bude uchopen za jiný konec, než bych čekal a konečný výsledek mě neosloví.

Potřebujete být si vlastním pánem?

Zcela určitě. V ten okamžik totiž dostává práce větší smysl. Čím větší tvůrčí svobodu mám, tím víc si za tím dílem mohu stát a čelit případné kritice, ať už je ze strany přátel či nepřátel. Já prostě nejsem zvyklý a nechci skákat na povel.

Svého času jste zpíval na albu Citová investice Michala Horáčka a Petra Hapky. Do podobného projektu byste šel?

Nebráním se ničemu. Vždy ale bude záležet na tom, nakolik budu chtít nést myšlenku celého projektu. Pokud ji rád ponesu, proč ne... Ale obávám se, že takových projektů moc nebude.

Máte touhu zdolávat nezdolatelné?

Provokuje mě to. Ale nemám touhu zdolávat, jako spíš pouštět se do zdolávání. Takže když se něco nepodaří, nezoufám. Ale udělám vše pro to, aby se to podařilo. Moc se mi líbí scéna z Formanova „Přeletu nad kukaččím hnízdem", ve které se McMurphy snaží pohnout s mramorovým kvádrem. Když se mu to nepodaří, všichni se mu smějí a on jim řekne: „Nechápu, proč se smějete?! Já to narozdíl od vás zkusil." To je moje motto. Lidé se mohou smát, že zkouším činnosti, které zdánlivě nesouvisejí s mou profesí, přestože žádnou ze svých činností nepovažuji za profesi, ale pro mě je to motivující.

Když se vám něco hned nepodaří, nakopne vás to zkoušet to znovu a znovu?

Jistě, znovu a líp, dokud nezjistím, jestli by mi to šlo. V tu chvíli mě to totiž přestane bavit. Ale neúspěch mě rozhodně neodrazuje. To bych nemohl jezdit rallye, dělat thaibox, nemohl bych vydat první desku, protože zpravidla první závod, nebo řekněme první krok, nevyjde. Jsou jistě výjimky, ale těch mnoho nebude. Dokonce jsou i lidé, o kterých se dlouho tvrdí, že jsou netalentovaní, protože třeba pomalu začínají, ale nakonec to jsou špičky v oboru nevídané. Myslím, že kdo hodí flintu do žita, připravuje se o možnost zlepšovat se, pracovat na sobě.

Co vám přináší největší pocit svobody? Hudba, závodění...?

To všechno dohromady. Pokud si u kterékoliv činnosti dokážete představit, že ji nebudete dělat, zažíváte pocit svobody.

Máte potřebu dokazovat si věci sobě, nebo i těm ostatním?

Je to půl na půl. Úsměšky okolí, že něco nezvládnete, jsou provokací, která dokáže motivovat. Ale hlavní motivací zůstanete vy sám, genetika, uzpůsobení vaší osobnosti. Já se zkrátka narodil jako dobrodruh. Dlouho jsem to o sobě nevěděl, ale když jsem to zjistil, začal jsem to řešit.

Litoval jste něčeho, co jste neudělal?

No, protože mě nic takového netrápí, tak nejspíš ne.

A naopak něčeho, co jste udělal?

Také ne. Já myslím, že lítost do života nepatří. Respektive - může patřit, pokud někoho zabijete, asi by vám to nemělo být jedno. Ale jinak je lítost emoce a právě emoce vás vždy brzdí, protože pod jejich vlivem se nemůžete rozhodovat správně. Když cítíte přílišnou lítost, máte tendenci přešvihnout to zase na druhé straně. Nejrozumnější je skutky, které jste neudělal dobře, v klidu analyzovat a poté s nimi naložit. Ale lítost vás nikam neposune. Alespoň mě nikam neposunula. Naopak. Jakákoliv emoce, ať už je to vztek, nenávist, lítost, ale i prudké zamilování se, vás oslepuje. A já se nerad nechávám oslepovat.

Je těžké obrnit se proti všem těm výpadům, kterých se vám dostává od vašich kritiků?

Člověk si zvykne na všechno. Když trénujete, zautomatizujete si určité cviky a podobné je to i s novináři. V debatách s nimi se snažím nepodléhat emocím, ale v klidu rozebrat tu věc, kterou mi vyčítají. Často dojde k tomu, že ta vytrvalá zloba vůči mé osobě se nakonec otočí proti nim, protože je podložená pouhými domněnkami, které jim vyvrátím.

Myslíte, že je důležitá pokora?

Já to slovo nemám rád. Zavání mi určitou předposraností. Pokud pokora znamená, že lidé budou k práci přistupovat zodpovědně, nebudou ji podceňovat a nebudou si myslet, že jsou mistři světa, pak je pokora důležitá. Ale pokud jde o pokoru, která je obsažená v například v jednom náboženství, kdy nad sebou máte bič strachu, tak tu rád nemám.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Asi to, že jsem už skoro dvacet let ženatý, že mám bezvadné dítě, že mám kde bydlet, že mám spoustu přátel, rodiče... Rozhodně si myslím, že úspěch není hmotně měřitelný, přestože si to dnes lidé myslí. Když je dnes někdo ředitelem, je to úspěšný člověk, ale to ještě nezlepšuje jeho vnitřní kvality. A on si to uvědomí, až bude umírat, protože poslední košile nemá kapsy.